(http://guilhermebonfanti.com.br/)

V České republice a v Evropě obecně je jen pár uměleckých škol nebo institucí, které by systematicky vyučovaly práci se světlem a lidé se k tomuto povolání dostávají velmi různými způsoby. Který byl ten váš?

V Brazílii jsme nikdy neměli specializované školy na světelné vzdělání. Má zkušenost s výukou profese světelného designéra se začala na počátku roku 2010. Můj profesionální začátek nabral ten samý kurs jako u mých kolegů z mé generace. Šel jsem pracovat do divadla a obsadil jsem uvolněnou pozici v oblasti zvuku, pak jsem se dostal ke světlům a učil se během práce. Po nějaké době, kdy jsem pracoval v malých divadlech a klubech, jsem se stal zaměstnancem společnosti, která pronajímala osvětlování, a naučil se všechno, co jsem mohl, co se týče techniky, tehdy ještě analogové. Poté moje cesta vedla do Teatro da Vertigem (www.teatrodavertigem.com.br) a  přivedla mě k otázkám, které mě donutily studovat a zkoumat. To mi dovolilo si upevnit mé znalosti v oblasti estetiky a technologie.

Je světelný design spíše umění nebo technická profese?

Záleží na oblasti, kterou si ve svícení vyberete. Může být technická (technik, co světla staví nebo je zavěšuje, obsluha pultu) nebo může být umělecká (design světla). Co se týče světelného designéra, musíte mít technické know how ke tvorbě, stejně jako malíř, spisovatel, herec nebo režisér. Všechny umělecké oblasti potřebují to technické ke svému vyjádření, ale zaleží na oblasti ve svícení k určení, jestli je to více technické či umělecké. Je nemožné říct s jistotou „ práce s osvětlováním je technická nebo umělecká“.

Myslíte, že je možné mluvit o osobním rukopisu nebo stylu světelného designéra? Co to je?

Jsem si stoprocentně jistý, že ano a věřím, že je důležité hledat vlastní styl, svůj vývoj a svou vlastní identitu. Myslím, že se to může projevit při používání specifických barev, vybavení, úhlů a technologií, které se vracejí v  pracích následujících po sobě. Věřím, že mezi tím může být jen maličký rozdíl, například co je opakování vzorců a co je vlastně náznak vývoje. Ale to, co může určit jedno nebo druhé téma, je, jak jsou tyto prvky spojeny se scénou.

Používáte nějaký zobrazovací software, který vám vykresluje simulovanou scénu se světly?

Protože jsem vyšel z praktického a pracuji se světly mnoho let  a v Brazílii trvalo dlouho, než se začalo využívat takové technologie, nechávám na „náhledu do prostoru“ a jeho opakování ve zkušebně, aby mě moje předpoklady a ideje „přesvědčily“. Myslím, že to také platí pro kreativní práci, zvláště v divadle, jako pro cokoliv v umělecké sféře; měla by v sobě mít trochu toho risku a vyváženosti. Snažím se udržovat své projekty otevřené náhodám od začátku plánování až do jejich provedení. Využívám čas na to, abych se připravil technicky, přemýšlel o vybavení, rozhodl se o úhlech, vybral si barvy, a když toto vše upřesním v den sestavování, zaberu se do problémů, které z toho vyvstanou. Každý krok mě přináší otázky, které vstřebávám: Nazývám to procesem a snažím se být pozorný k tomu, co z něho přichází. Kdybych tvořil v softwaru a díval se na to technicky, a přitom bych odstranil všemožné „vady“, nebudu vědět, jaký bude výsledek, a to je pro mě trochu sterilní. Říkám to konkrétně o divadle a o jistém typu divadla takového, jaký je v “Teatro da Vertigem”, kde pracujeme s dlouhými procesy. Nemohl bych to samé říct o korporátních akcích, architektuře a dalších oblastech svícení. Věřím, že tam je využití softwaru víc než vítané. Můžu použít Grand MA nebo Wysiwyg. Ve skutečnosti, já pracuji s týmem a věnuji se přemýšlení, tvořím pojetí projektu a sdílím další kroky s asistenty a praktikanty.

Můžete popsat typický obsah dne světelného designéra? 

To vše záleží na té které produkci, protože ty se tady v Brazílii velmi mění. Budu mluvit o mé rutině v kreativních dílech v Teatro da Vertigem, protože to je to, co mě zajímá nejvíc. Obecně postupujeme dlouhou dobu a začínáme od nějakého tématu (AIDS v Brazílii, veřejné zdraví, módní / konzumní/ otrocká práce, rodina, práce/ kapitalismus dnes), teoretického a empirického zkoumání, jehož jsem od počátků součástí. Po tomto vymezení tématu začínám se svými vlastními rešeršemi. Moje rutina, nakolik jsem schopen říct, začíná větší rešerší o tom, co se chystá na scéně (Vždy pracuji s týmem praktikantů, mám rád spolupracovníky při tvorbě, myslím, že tým je efektivnější než práce osamotě, vybírám si specialisty: techniky, studenty architektury, kteří ovládli technický design atp.) Toto téma odstartuje moji rešerši estetickou, koncepční a materiálovou. Probíhá to v závislosti na délce procesu a ústí do experimentování během zkoušek. Jsem přítomný při celém postupu a využívám to k experimentování s texturami, barvami, úhly, materiály a také možnostmi instalace. Část mé práce je vyrobit ručně svítidla, něco co tvoří dialog s architekturou, neboť my pracujeme se site-specific: kostel, nemocnice, vězení, obchody, opuštěné divadlo, řeka a její lodě. V okamžiku, kdy se projekt zkonsoliduje do technického nákresu, kontroluji s ním v ruce, jestli všechno bude fungovat správně, což je jakýsi způsob prověření na místě od vedoucího projektu. Tyto kroky nejsou izolované, jsou promíchané, ale zde je rozlišuji, abychom mohli lépe porozumět onomu „krok za krokem“ té práce. Poté pak začíná sestavování a následuje experimentování, nahrávání, měnění pozic, pokud je to třeba, dokud není proces plně konsolidované. Pak přijdou finální zkoušky a já sleduji dílo a opravuji.

Můžeme očekávat, že se objeví nová, úžasná světelná technologie, která v budoucnu překoná vše dosavadní?

Průmysl světla a scénické technologie se nezastaví a to je velmi důležité pro ty, kteří v tomto oboru pracují. Zde v Brazílii prožíváme přechod, který se mi zdá velmi zajímavý, ve kterém je zajímavé pracovat a zkoumat jej. LED světla, pohyblivé hlavy, barvy tvořené z dichroických filtrů, používání RGB ke skládání barev, to vše ještě není v divadle moc prozkoumáno, neříkám to muzikálech ale o činohře, experimentálním, tomto hledajícím divadle. To vše mě velmi zajímá. Prožíváme zde ten samý přechod jako při objevení ohně, plynu, elektrického světla, digitálních konzolí a designového softwaru. Je pro mě zajímavé na tomto místě pracovat, používat tyto přístroje mezi tím vším, co je vlastně nanejvýš primitivní a archaické. Toto tření je ten okamžik, ze kterého vychází má kreativita a mé zkoumání. Očekávám nové technologie, ale stále ještě musím mnoho experimentovat a využívat věci, které mám k dispozici. Věřím, že Evropa a Spojené státy si tím prošly, ale my máme stále čas vstřebat to, co máme, a setřást předsudky o tom, co je nebo není divadelní světlo. Na to jsou dobré technologie, to vše může být použito v divadle, zde to ještě stále nepřijímáme, ale to, co je nejdůležitější je to, co si žádá scéna a nikoliv to, co vyžaduje tradice.

Na čem právě pracujete?

Dokončuji ještě sezónu posledního představení “O Filho” (syn) v Teatro da Vertigem, založeného na knize Franze Kafky Dopisy otci. Zároveň jsem dokončil školní rok v SP Escola de Teatro (www.spescoladeteatro.org.br), ve které koordinuji Školu světelného designu. V prvním semestru roku 2016 začneme zpracovávat rešerše textu pro náš nový projekt “A Construção de F. Kafka” ( Výklad F. Kafky), který završuje naši trilogii (Kastelo, Karta ao Pai a Konstrução). A v dalším roce již mám nějaké naplánované věci: turné v Brazílii s “O Filho”, dvě představení, zakončení světelně technického projektu v Museu a FLIP (důležitý literární veletrh v zemi) a pár korporátních událostí.

Když se podíváte na scénu na jevišti, jak rozeznáte dobré nasvícení od toho špatného? Je vůbec možné rozpoznat, co je záměr a co chyba?

To musí být opravdu zřejmé, dvouznačnosti jsou těžko zaznamenatelné. Protože tím žiji, můj zrak je vycvičen, vždy jsem pozorný k pohybům, tvarům, použití barev či úhlů. Někdy si více všímám, jak se cit pro riskování stane jen stěží vylíčitelným. Občas pozoruji své studenty, jak používají vypracovaný projev s množstvím různých ospravedlnění, což je ale zároveň příliš vzdálené tomu, co můžeme vidět ve scéně. Křehkost designu je vždy zjevná očím specialisty. Je vcelku nemožné dosáhnout přesvědčivého designu bez technických znalostí a silných referencích.

Co pro vás znamenají reference ve světelném designu?

Reference jsou rozmanité a záleží mnoho na projektu. Moje aktuální reference je město. Městské světlo mě fascinuje. Jeho stíny, kontrast s vnitřními prostředími, autobusy v pohybu, rozdílné kvality světlometů aut (dnes s halogeny, xenonem, LED), světla domovů pronikající na ulici, z novopentekostálních kostelů se studeným bílým světlem, až k kontrastu prostředí, které je vidět na ulicích a mokré vozovce s otisky dopravy. V krátkosti je to jeden nekonečný svět světla a stínu. V závislosti na práci si vybírám perspektivu. Ať už to má souvislost s prací, uměním, kinematografií, komiksy, lidovým uměním, designem. Velmi mě zajímá souvztažnost vybavení s architekturou scény, to je důvod, proč existuje velká variabilita v použití referencí. Je to vždy spojeno s dílem, pro které budu dělat světla. K tomu, abych začal používat barvy, se nejprve nechám kontaminovat projektem a vodítky scénografie a uměleckého vedení, a pak si udělám svůj vlastní průzkum. Miluji kontrast a svou kariéru jsem začal zatopený v světlém/tmavém, expresionismu, noiru. Stále hodně přemýšlím o stínu jako o velmi silné možnosti scény a studuji nové možnosti ve světlém/tmavém. Pokud se nemýlím: „Jsme instruováni dělat to negativní: to pozitivní je již s námi“, možná, že se Kafka o tom něco říkal.

Když jsem byl děcko, byl jsem okouzlen kreslenými filmy, řekl bych, že asi jako každé dítě. Můj otec mi jednou doma pustil kreslený seriál na 8 mm projektoru: nasadil filmový kotouč na projektor a pak spustil lampu přístroje. Světlo se brzo začalo třepotat vevnitř záklopek a film postupoval a odkrýval magii pohybu a tak jsem zůstal ohromený. Byl jsem ohromě vzrušený, jak se postavy stávaly živými, to bylo pro mě něco jako obřad a já mám velmi živý obraz této vzpomínky. Myslím, že mě to velmi motivovalo, když jsem se později rozhodl studovat animaci. Také myslím, že jsem měl jako student štěstí a našel jsem správnou školu a některé výborné učitele a to udržovalo sen naživu. Řekl bych, že videomapping přišel později jako přirozený vývoj celé této životní zkušenosti.  Velmi se hlásím k tomu, že videomapping je rozšířená, nová projekce filmového vyobrazení.

Mohl byste nám říct o  vašem prvním videomappingu?

Videomapping jsem objevil náhodou při spolupráci na divadelním kusu, kde video vystupovalo jako součást příběhu. Křídla jeviště zakrývala nižší část těl postav. Tak video projekce doplňovaly zbývající část hrací scény.

Velmi jednoduché vizuální vzájemné působení potřebovalo nějakou visuální jasnost, aby vytvořilo účinný výsledek, a tak jsem vytvořil vrstvu video filtru, abych tu projekci vyčistil: v ten moment jsem si uvědomil celou šíři možností a toto pamatuji si jako jasný okamžik osvícení a inspirace.

Mícháte tradiční a digitální animaci, řekl byste, že máte výjimečný přístup k videomappingu?

Když žitá zkušenost architektury rozplétá komplexitu paměti a imaginace, světlo se stává jediným médiem, které poskytuje přístup k prostoru, aby umožňovalo rozšiřovat představivost: a tak prchavé momenty našeho vzpomínání se stávají ostřejšími. Prozkoumávám gesto jako zfyzičtění snové substance a tak se těším na nové prostředky na pomezí mezi rukodělnou prací a početním uměním.

Dovedl byste popsat váš tvůrčí proces?

Aplikujeme tradigitální animaci jako případovou studii, kde se paradox načasování stává materiálem: taková deklinace probádává hrany imaginace a zpochybňuje přechod mezi literaturou a prostorem. Náš narativ často zkoumá pojem paměti, míst a otisků: zobrazujeme cestu do idealizace, romantičnosti a paradoxního promýšlení nových současných forem umění.

Jak mnoho jste ovlivněn příběhem budovy, kterou mappujete?

Budovy často mluví k sobě samým, nosí s sebou svou vlastní historii a tak tam leží vše, vtělené zevnitř. Jan Švankmajer věří, že tím, že se dotýkáte objektů, v nich zanecháváte pocity a emoce, a tak vytváříte spící duši jakéhokoli neživého objektu: on pak pracuje na tom, aby „vynesl na světlo “ takový obsah z tohoto objektu skrze proces animace. Architektura a stavby jsou postaveny, žije se v nich, jsou obývány, používány, proměňovány, ničeny, bombardovány a přestavovány, takže jsou v zajetí neuvěřitelných přízraků. V naší práci se snažíme, abychom se ponořili hluboko do historie, protože videomapping nemůže být pouze vztažen na fasádu, a abychom odhalili naše objevy obecenstvu, které vždy hraje velkou roli v našem tvůrčím záměru.

Jste nejvíce známý kvůli vaším videomappingovým dílům, ale jste také učitel na Akademii výtvarných umění, animátor, grafický designér, visuální umělec… Ve které oblasti vás baví nejvíce pracovat?

Nemám nejoblíbenější. Uchovávám si nápady a přístupy vzájemně propojené tak, aby věci zůstaly svěží a já mohl více experimentovat. Jsem fascinován zkoumáním intimní propojenosti mezi tématy a nástroji, uměleckým výrazivem a označujícím. Ale nejvíc mám skutečně rád výuku, protože je to hřiště, kde můžu vyjádřit své pravé já a kde mohu zkoušet tu nejvíc fascinující nástroj, čím je lidská duše.

V poslední době jste pracoval v divadle, jaký cítíte rozdíl? Kde se cítíte nejpohodlněji ?

Divadlo je  rozředění okamžiku, expanze chvíle, deník přítomného. Je to jak mystérium, tak zjevení, je to vrcholný základ pro jakýkoli umělecký diskurs. Užívám si práci uvnitř temných prostor, je to jako rozprava s podprahovým.

Za Lab Mammasonica se skrývá více než jedna osoba. Je týmová práce pro vás důležitá ?

Týmová práce je pro nás všechno, to je to tajemství, to je ten pravý klíč k úspěchu.

Na čem právě teď pracujete a jaké projekty chystáte v blízké budoucnosti?

Právě pracuji na nové instalaci ve veřejných prostorách a rozvíjím imerzivní instalaci. Jsem ochotný prozkoumávat víc o vztahu mezi hmotou a jejím nemateriálním prostředím.

V posledním představení, na které jste pracoval, jste musel sdílet prostor se světlem. Co si myslíte o této kombinaci? Jak jste se s tím vypořádal?

Já osobně nepovažuji projektory za nijak výrazně odlišné od tradičních zdrojů světla, je to pouze záležitost toho, jak k nim přistupujete.

Vaše poslední instalace se uskutečnily v České republice, Slovensku, Německu a nyní začínáte pracovat opět na Sicílii, jak byste to vysvětlil?

Žádný zvláštní důvod to nemá. Nová média se začínají rozšiřovat místně a my se přirozeně tohoto vývoje účastníme. Jsou zde nekonečné možnosti, ale tady je víc těžkostí než v zahraničí. Itálie potřebuje mnoho pozornosti, neboť posledních 20 let byla naše kultura vandalizována politikou a televizí.

Videomapping se stal velmi populární. Myslíte, že éra videomappingu se již chýlí ke konci? Jak ještě můžete uvádět lidi v úžas?

Videomapping bude považován pouze za projekční techniku, nástroj. V dnešní době se dosáhlo silného vizuálního odstupu od fyzické percepce skrze virtuální sféru. Jakákoli mezihra mezi mappingem a kinetikou, světlem a hmotou nabízí úplně nové rozpětí prostorového uvažování a přesouvá naši pozornost od povrchů k objemu. Teprve jsme se začali hýbat, je to tedy pouze konec začátku.

Publikace je členěna do dvou částí; první je věnována specifikaci praktických aplikací světelného designu a druhá světelnému designu jako tvůrčímu procesu.

V českém uměleckém prostředí není obor divadelní lighting design akceptován jako samostatná umělecká činnost, ale jako podpůrný výtvarný aspekt umělecké tvorby. Snad je to kvůli jeho přesahu do jiných oborových odvětví umění. Ve světě je však chápán jako samostatný obor umělecké tvorby, využívající jak znalosti techniky, technologických postupů a dnes i velmi sofistikovaných komplexních zařízení a systémů, tak i znalosti scénografické tvorby a umělecké kreativity.  Zdrojem informací pro tuto publikaci jsou elektronické a tištěné materiály sesbírané autorem v letech 2006-2008 během studijní a pracovní stáže na katedře světelného designu finské Divadelní akademie v Helsinkách.

Aplikovaný lighting design: Vhled do oboru světelného designu
Autor: Jan Hons Šuškleb
ISBN 978-80-86928-83-8
Rok vydání 2010
Vazba brož.
Počet stran 41
Formát A4

Eshop JAMU

Uměleckým i technickým aspektům tvorby světelného designu pro divadlo, koncerty, výstavy a jiné živé akce je věnovaná publikace předního britského světelného designéra Nicka Morana, která aktuálně přichází na knižní pulty v českém překladu.

Odborná publikace Světelný design pro divadlo, koncerty, výstavy a živé akce, která je první odbornou publikací svého druhu v českém jazyce, kombinuje praktické vědomosti s estetickými a teoretickými exkurzy. Ukazuje profesionální praxi od prvního nápadu přes konkrétnější představy, plánování a sestavování světelného parku až po veřejné uvedení.

Jedenáct kapitol na 240 stránkách doplňuje řada fotografií, ilustrací a grafů či praktických výpočtů. Kniha není určena jen světelným designérům, ale také režisérům a dalším členům inscenačních týmů či jevištním technikům a produkčním, kterým napomůže pochopit možnosti a limity světla v živém představení. Publikaci společně vydávají Institut umění – Divadelní ústav / Pražské Quadriennale aInstitut světelného designu za podpory Ministerstva kultury ČR.

Publikaci je možné zakoupit na recepci Institutu umění – Divadelního ústavu (Celetná 17, Praha) nebo si ji objednat na dobírku či fakturu písemně, faxem, e-mailem na adrese: Institut umění – Divadelní ústav, Michaela Machoňová, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel.: 224 809 137, fax: 224 811 452, e-mail: publik@divadlo.cz.
Cena publikace je 390 Kč.

TZ kniha Nick_Moran

Více na : http://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/svetelny-design-pro-divadlo-koncerty-vystavy-a-zive-akce

Dotazník osvětlení

Informační zdroje

Poznámky světlo ve veřejném prostoru

Francois-Eric Valentin: Lumiere pour le spectacle / Light for the show

Respectively published by the Library Theatre in 1994
Více na http://www.francois-eric-valentin.com/

Max Keller: Light fantastic – umění a design scénického svícení

Publikace švýcarského světelného designéra byla v roce 2001 oceněna Golden Pen Award ISITT v USA.
Více na http://www.maxkeller.org/

Richard Pilbrow

Stage lighting
New York, 1970

Stage Lighting Design: the Art, the Craft, the Life
New York, 2008

Steven Louis Shelley: A Practical Guide to Stage Lighting

(Author:) “Generally, the purpose of a theatrical presentation is to entertain, educate, and communicate ideas…”

Graham Walters: Stage Lighting Step by Step

– The Complete Guide on Setting the Stage With Light to Get Dramatic Results