Rozhovor s Lucou Pulvirentim

Jaké byly vaše začátky? Co vás přitáhlo k digitální animaci a poté k videomappingu?

Když jsem byl děcko, byl jsem okouzlen kreslenými filmy, řekl bych, že asi jako každé dítě. Můj otec mi jednou doma pustil kreslený seriál na 8 mm projektoru: nasadil filmový kotouč na projektor a pak spustil lampu přístroje. Světlo se brzo začalo třepotat vevnitř záklopek a film postupoval a odkrýval magii pohybu a tak jsem zůstal ohromený. Byl jsem ohromě vzrušený, jak se postavy stávaly živými, to bylo pro mě něco jako obřad a já mám velmi živý obraz této vzpomínky. Myslím, že mě to velmi motivovalo, když jsem se později rozhodl studovat animaci. Také myslím, že jsem měl jako student štěstí a našel jsem správnou školu a některé výborné učitele a to udržovalo sen naživu. Řekl bych, že videomapping přišel později jako přirozený vývoj celé této životní zkušenosti.  Velmi se hlásím k tomu, že videomapping je rozšířená, nová projekce filmového vyobrazení.

Mohl byste nám říct o  vašem prvním videomappingu?

Videomapping jsem objevil náhodou při spolupráci na divadelním kusu, kde video vystupovalo jako součást příběhu. Křídla jeviště zakrývala nižší část těl postav. Tak video projekce doplňovaly zbývající část hrací scény.

Velmi jednoduché vizuální vzájemné působení potřebovalo nějakou visuální jasnost, aby vytvořilo účinný výsledek, a tak jsem vytvořil vrstvu video filtru, abych tu projekci vyčistil: v ten moment jsem si uvědomil celou šíři možností a toto pamatuji si jako jasný okamžik osvícení a inspirace.

Mícháte tradiční a digitální animaci, řekl byste, že máte výjimečný přístup k videomappingu?

Když žitá zkušenost architektury rozplétá komplexitu paměti a imaginace, světlo se stává jediným médiem, které poskytuje přístup k prostoru, aby umožňovalo rozšiřovat představivost: a tak prchavé momenty našeho vzpomínání se stávají ostřejšími. Prozkoumávám gesto jako zfyzičtění snové substance a tak se těším na nové prostředky na pomezí mezi rukodělnou prací a početním uměním.

Dovedl byste popsat váš tvůrčí proces?

 

Aplikujeme tradigitální animaci jako případovou studii, kde se paradox načasování stává materiálem: taková deklinace probádává hrany imaginace a zpochybňuje přechod mezi literaturou a prostorem. Náš narativ často zkoumá pojem paměti, míst a otisků: zobrazujeme cestu do idealizace, romantičnosti a paradoxního promýšlení nových současných forem umění.

Jak mnoho jste ovlivněn příběhem budovy, kterou mappujete?

Budovy často mluví k sobě samým, nosí s sebou svou vlastní historii a tak tam leží vše, vtělené zevnitř. Jan Švankmajer věří, že tím, že se dotýkáte objektů, v nich zanecháváte pocity a emoce, a tak vytváříte spící duši jakéhokoli neživého objektu: on pak pracuje na tom, aby „vynesl na světlo “ takový obsah z tohoto objektu skrze proces animace. Architektura a stavby jsou postaveny, žije se v nich, jsou obývány, používány, proměňovány, ničeny, bombardovány a přestavovány, takže jsou v zajetí neuvěřitelných přízraků. V naší práci se snažíme, abychom se ponořili hluboko do historie, protože videomapping nemůže být pouze vztažen na fasádu, a abychom odhalili naše objevy obecenstvu, které vždy hraje velkou roli v našem tvůrčím záměru.

Jste nejvíce známý kvůli vaším videomappingovým dílům, ale jste také učitel na Akademii výtvarných umění, animátor, grafický designér, visuální umělec… Ve které oblasti vás baví nejvíce pracovat?

Nemám nejoblíbenější. Uchovávám si nápady a přístupy vzájemně propojené tak, aby věci zůstaly svěží a já mohl více experimentovat. Jsem fascinován zkoumáním intimní propojenosti mezi tématy a nástroji, uměleckým výrazivem a označujícím. Ale nejvíc mám skutečně rád výuku, protože je to hřiště, kde můžu vyjádřit své pravé já a kde mohu zkoušet tu nejvíc fascinující nástroj, čím je lidská duše.

V poslední době jste pracoval v divadle, jaký cítíte rozdíl? Kde se cítíte nejpohodlněji ?

Divadlo je  rozředění okamžiku, expanze chvíle, deník přítomného. Je to jak mystérium, tak zjevení, je to vrcholný základ pro jakýkoli umělecký diskurs. Užívám si práci uvnitř temných prostor, je to jako rozprava s podprahovým.

Za Lab Mammasonica se skrývá více než jedna osoba. Je týmová práce pro vás důležitá ?

 

Týmová práce je pro nás všechno, to je to tajemství, to je ten pravý klíč k úspěchu.

Na čem právě teď pracujete a jaké projekty chystáte v blízké budoucnosti?

Právě pracuji na nové instalaci ve veřejných prostorách a rozvíjím imerzivní instalaci. Jsem ochotný prozkoumávat víc o vztahu mezi hmotou a jejím nemateriálním prostředím.

V posledním představení, na které jste pracoval, jste musel sdílet prostor se světlem. Co si myslíte o této kombinaci? Jak jste se s tím vypořádal?

Já osobně nepovažuji projektory za nijak výrazně odlišné od tradičních zdrojů světla, je to pouze záležitost toho, jak k nim přistupujete.

Vaše poslední instalace se uskutečnily v České republice, Slovensku, Německu a nyní začínáte pracovat opět na Sicílii, jak byste to vysvětlil?

Žádný zvláštní důvod to nemá. Nová média se začínají rozšiřovat místně a my se přirozeně tohoto vývoje účastníme. Jsou zde nekonečné možnosti, ale tady je víc těžkostí než v zahraničí. Itálie potřebuje mnoho pozornosti, neboť posledních 20 let byla naše kultura vandalizována politikou a televizí.

Videomapping se stal velmi populární. Myslíte, že éra videomappingu se již chýlí ke konci? Jak ještě můžete uvádět lidi v úžas?

Videomapping bude považován pouze za projekční techniku, nástroj. V dnešní době se dosáhlo silného vizuálního odstupu od fyzické percepce skrze virtuální sféru. Jakákoli mezihra mezi mappingem a kinetikou, světlem a hmotou nabízí úplně nové rozpětí prostorového uvažování a přesouvá naši pozornost od povrchů k objemu. Teprve jsme se začali hýbat, je to tedy pouze konec začátku.